manuel anceau - art brut: roztavené zrcadlo, horký vosk

abcd z. s.


« »
manuel anceau - art brut: roztavené zrcadlo, horký vosk
manuel anceau - art brut: roztavené zrcadlo, horký vosk
manuel anceau - art brut: roztavené zrcadlo, horký vosk

„Tragédií je, že společnost, k níž patřit je nám stále menší ctí, nadále obviňuje člověka z nenapravitelného zločinu: že prošel za zrcadlo.“

André Breton: Pocta Antoninu Artaudovi (1946)

Návštěvníci výstavy art brut, kteří přicházejí s lehkou myslí a úsměvem na rtech, nevědí, že jsou na omylu. Nemělo by se přicházet spíše těžkým krokem, se shrbenými rameny, krvavýma očima a rozježenými vlasy? Našlapovat jako mezi vejci. Nespěchat. Číst popisku s hlavou poněkud skloněnou. Jistě, to jméno vám neříká nic nebo skoro nic; „Aloïse“, „Adolfa Wölfliho“, „Augustina Lesage“ přesto nelze přehlédnout. Nejsou to však jména, která by se měla hlasitě vykřikovat na veřejnosti. Nelze je vykřiknout tak jako „Van Gogh!“ „Picasso!“ Opravdu ne. Právě u těchto jmen nám cosi brání vyslovit je nahlas, byť jen tak do větru. Můžeme je pouze šeptat; říci nahlas je můžeme jen sobě, a máme-li velké štěstí, své společnici či společníkovi. A drží-li vás za ruku vaše životní láska, jděte se podívat na „Aloïse!“ a tam spolu jedním dechem vyslovte ono slovo. „Sezame, otevři se!“, ono známé heslo, které je možná také jiným označením pro Chybění. Jen jej vyslovte: „art brut…“. Pokud se stěna rozevře, a otevřou-li se i barvy - stojíte přece před dílem Aloïse – můžete vy, jediní na světě, vstoupit do jeskyně plné divů, pak tedy málo záleží, co vám kdo pověděl o tom, jak si výstavu art brut prohlédnout nejlépe, i kdybyste byl naprosto sám (ona či on, kdo vás drží za ruku, jsou ve skutečnosti jen stínem). Ne, opravdu na tom nezáleží, zapomeňte i to, že Aloïse Corbaz byla ženou, s níž se život nemazlil – a vězte, že jste tam. A nyní ještě vědět, kde se přesně nacházíte, proč tolik divů najednou… Ty nejkrásnější i ty nejsmutnější názvy imaginární země jste měli na jazyku, na samém jeho konci, ale konec vašeho jazyka se stal koncem světa. A zrovna tam jsem se dostal i já - ten, co ze sebe tak rád dělá chytráka – a já vám tedy říkám (všimněte si velkých písmen; tak se kázalo na poušti v dobách proroků): ART BRUT MĚ FASCINUJE, A NEVÍM PROČ.

Jelikož jsem tohle křičel na poušti, smím si nyní, zpět ve stanu, dát trochu čaje a pustit se s vámi do malé debaty?

Zaprvé: Příteli (používám zde universálního mužského rodu), všiml jste si, že přes padesát let po vyslání první salvy, totiž po zavedení samotného výrazu „art brut“ (bylo to v roce 1945 a Jean Dubuffet byl tehdy na počátku svého dobrodružství), dunění kanonády téměř nepolevilo? Art brut je natolik náročné, že je evidentně nelze definovat jednou provždy. Max Ernst odpovídal těm, kdo chtěli v 50. letech uspořádat výstavu jeho dadaistických děl, aby to nedělali, neboť „dada bylo explozí a střepiny bomby se nedají znovu poslepovat”. Považuji-li za užitečné vyslovit zde tyto dvě magické slabiky, pak je to proto, že v západních dějinách 20. století nevidím jiná „estetická teritoria“, která by se více podobala pohyblivým pískům, než DADA a ART BRUT. Jsou to dva strašlivé údery sekerou, dva výkřiky dřevorubců z těch, co si nejvíce uvědomují, že se to kolem nich hemží samými mrtvými stromy. Tolik pseudoobrazů a přihlouplých soch; a dnes zase tolik „instalací“, které v nejlepším případě… instalují své autory na mediální scénu. Art brut, drahý příteli, má v sobě cosi zdravého a úchvatného, a sice je to v první řadě umění surové, umění surovců, chci tím říci – a není to pouze slovní hříčka - že je to umění, které rozdává rány – ať už systematicky či ne. Bije do všeho, co má v dosahu. Na každé sebemenší výstavě art brut je takový hlomoz, že můžeme omluvit ty, kteří v něm při prvním setkání vidí pouze „klinickou dokumetaci“ či „zkušební náčrtky umělců“. Nutno je však konstatovat, že v takové situaci nedělají nic jiného, než že si docela zbaběle zacpávají uši.

Takže každý, kdo udeřil do „reálna“, je umělcem art brut? To jistě ne. Nicméně nutnou podmínkou je mlátit kolem sebe hlava nehlava. On sám neslyší, že dělá takový rozruch. Nikdy nevnímal stížnosti „sousedů“, kteří jsou všichni normální a chodí brzy spát, protože druhý den jdou do práce. Jistě si ani nikdy nevšiml, že vůbec nějaké sousedy má.

Naše „skutečnost“ je zdeformovaná k nepoznání: a tu přichází art brut v celé své rozbité kráse, ve svém vlnitém jasu (podobně se to říká o plechu), art brut ve svých potyčkách se smrtí.

Nemyslete si, že se vyjadřuji v metaforách. Jiskření je skutečnější než skutečnost sama v sršení nevídaných forem: umění barikád, kameny házíme do ohně jistě ne proto, aby plápolal ještě více, ale proto, že se už nedá dělat nic jiného. Art brut je těžko přístupné; přinejmenším stále nepřitahuje davy. Ani nadále nebude lákat ty, kteří se budou umíněně držet iluze, že právě oni stojí na straně „pořádkových sil“. Nesmysl. „Pořádkové síly“ představují ti blázni, starci, osamělé ženy; ty chromé babičky. Ne, nevládne tu nepořádek, duševní ani jiný; je to naopak pořádek, přesnost, setrvalý dojem, že ta čára, ten bod, ta barva, jsou na svém místě. Art brut je přesné. Ramirezovy vlaky jezdí nepochybně na čas. Na Lesageových (obr.1) fasádách neschází jediné zdvojené okno: běžte si to ověřit, chcete-li. Art brut spočívá celé v této sublimaci náhodného a zbylá usazenina má všechny vlastnosti solného krystalu: toto „umění“ proto není ani tak potravou jako spíše kořením. A sůl někdy vystřídá pálivá paprika. A potrava, jíž chceme uspokojit srdce i ducha, je někdy natolik bez chuti či plná omamných látek (tak tomu bývá v dobách podvodníků), že někteří, mezi nimiž i moje maličkost, se již nemohou bez této soli, bez této papriky obejít, i když je občas příliš pálivá; tady myslím na Henryho Dargera (obr.2) a jeho zmučené dívenky, s jistotou, že i my, obyčejní muži a ženy, jsme někdy nestvůrní tvorové.

Nevídaná, a na tom trvám, je síla těchto děl bratrů a sester, které by okolnosti tolikrát odsoudily k těm nejsmrtelnějším mrazům, nebýt jejich vnitřního žáru, který je zachránil.

A právě tento žár je nutno mít na paměti, aby tato díla nezůstala navždy jen banální kuriozitou (modernost má zálibu v kuriozitách a to vše má nádech absurdity, to jest poddajnosti). Není snad zřejmé, že podobně jako Archimédes se svým výrokem „dejte mi pevný bod ve vesmíru a já pohnu Zeměkoulí“ každý z našich umělců dokázal, a často to bylo otázkou života a smrti, nalézt právě Ten pevný bod, který potřeboval? A jelikož existuje nekonečné množství pevných bodů, nekonečnou se jeví i rozmanitost našich umělců. Art brut je tudíž jednou z mála oblastí, kde člověk může velice rychle oslnit své přátele, získat pověst výborného znalce; natolik je „styl“ (což je jiné pojmenování pro pohnutí Zeměkoulí jednou provždy nalezeným principem, fungujícím „v každém případě“) každého našeho umělce okamžitě rozpoznatelný. Nebudete muset sklánět hlavu k popisce. Brzy na první pohled poznáte, že toto je Aloïse, toto Adolf Wölfli, Carlo, Madge Gill atd. Už si nebudete muset říkat „fauvistické období“, „modré období“. Podívejme, to je Picasso, byl bych řekl, že je to Braque… Také oni mají samozřejmě své pevné body, nijak ovšem nesnížíme sílu Picassů a Braqueů, když dodáme: je to, jako by „samouci“ art brut museli svůj pevný bod nalézt v mnohem tvrdší, trvalejší a odolnější hmotě.

Co říci jiného než že autenticita zde není prázdným slovem; jak lze něco předstírat, když oráte svou brázdu v té nejtvrdší půdě a nemůžete nežli funět jako kůň?

Art brut spočívá snad především v tomto poslání, které přichází jako lavina: odhazovat sníh ve chvíli, kdy ho přibývá. Jak už jsem řekl, vskutku nesnadný úkol.

Taková spousta řečí nás popuzuje, ochuzuje a ničí. Ze slabosti či snad (kdo ví) z radosti, že máme svázané ruce i nohy a nacházíme se v jakési stoce, přistupujeme na tuto ubohou akrobacii jednonohých: kšeftaři jsou u kormidla, už to je beznadějné, ale pán bůh s námi, chtějí-li mafiáni „přeměnit svět“!

Je dost dobře možné, že se art brut svými zeměkýchnutími a nebetřeseními podílí na odmítnutí - které není ničím novým - vlády lidí-ropuch.

Pomysleme na tu tvář, stále touž a stále jinou, přicházející nahlodávat, ano, říkám nahlodávat; a to předpokládá takové obrácení přesýpacích hodin, jakých dosud mnoho nebylo; nahlodávat svou ultranoblesní podstatou coby zlatohlavý termit již rozviklaná schodiště „viditelného“ světa. Nenahraditelná Madge Gill (obr.3) nám podává svou černou fiólu, svůj vitriol, své éterické okvětní lístky; na nás nyní je, abychom pokračovali v jejím ozdravném díle podminovávání, z milosti, všeho, co se staví proti smršti lásky, proti nekonečným vírům zrozeným ze zmatků lásky. Nedivme se, až lidé-ropuchy odvrátí od této podívané své dýmějové oči.

Pomysleme na olověné vojáky, kteří v rojích rytmickým krokem začerňují chodníky, žlutí aleje, zazeleňují ulice, se spánky proděravělými jistotou, nejenže jsou jeden muž, ale především že jdou jako jeden muž, všichni k onomu kruhovému objezdu, o němž neví o nic víc než my, zda je tisícicípou hvězdou či bezednou studnou; to vše dokáže uvést do pohybu, vyzbrojen pouze svým štětcem, autor jménem Carlo Zinelli. A lidé-ropuchy? Ti nejsou schopni vidět v Zinellim nic jiného než dezertéra.

Nemohu zde ovšem jmenovat všechny; tvůrci art brut jsou stromy, které vyrostly v hlubinách západních lesů a přilákaly mnohem více ptactva než ostatní, a mezi nimi ptáky pestrobarevné i ptáky, jejichž zpěv západní ucho dosud neslyšelo! A dnes, kdy dochází k systematickému kácení všech „Ideálů“, se tedy nutně tyčí samy či skoro samy; lehají si přes téměř již dostavěnou silnici mezi Prázdnotou a Mocí, tvoří poslední hustý porost prvotního okouzlení a pýchy a odmítají zhynout chemickými postřiky, které na ně byly hojně sesílány, již přinejmenším po dobu jednoho století (už v roce 1905 otevřel francouzský lékař Auguste Marie v nemocnici, v níž vykonával službu, „Muzeum šílenství“), někdy i zcela nevědomky. Nijak nás tedy nepřekvapuje, že těmto „domorodcům“ umění pouze nejosvícenější měšťáci přiznávají morální integritu a jinak nepředstavitelnou estetickou nezkorumpovatelnost. Například renomovaný výtvarný kritik Philippe Dagen uzavírá svou recenzi výstavy Dubuffet a art brut, určenou deníku Le Monde z konce listopadu 2005, těmito slovy (jde konkrétně o předposlední větu): „Mnohá z vystavených děl vyvolávají v diváku řadu otázek a nejistot.“ Není tedy pochyb o tom, že tak jako jistě my všichni i tento muž je ztracen; jako by vlastností art brut bylo vyvolávat na tvářích lidí, ať už jsou zasvěcení nebo ne, výraz pomatenců, kteří už nevědí, kde bydlí, protože si všimli, že obývají prostory mnohem větší, než se domnívali, s celou řadou na sebe navazujících místností.

Nevědět, kde bydlíme, díky rozpínavosti stěn. Zrcadlo se roztavilo jako včelí vosk. Co se stalo s tím odrazem, z něhož jsme si vystavěli „celý svět“?

Krása, která v dílech art brut stéká jako horký vosk, vyžaduje, aby se svícen držel dosti vysoko: je-li to opravdu „šílená krása“, jak zněl název jedné významné výstavy, která se konala v Charleroi koncem roku 1995, je šílenou pouze v tom smyslu, že se nespokojuje s loutkovou mocí (královna matka Říše ziskuchtivosti, kterou je ona ponurá krása výtvarníků) a má jistě šílenou troufalost vykonávat nadále, jakoby nic, svou ohromnou moc.

Autoři art brut dokonale patří své době. Nejsou „mimo“ dobu. Jsou pouze, abych tak řekl, z doby, která odmítá pustit se do něčeho jiného, než co vždy bylo svorníkem budovy: zdvihnout oči k nebi v naprostém uvědomění si sama sebe a svých myšlenek, i kdybychom se nacházeli pod tou nejpřeplácanější klenbou jeskyně.

Zapomněli jsme na ni – či jsem ji považovali za „zašlou“: ale není tomu tak, že by tu tato „krása“ už nebyla; to příkaz pustit se do něčeho jiného nám sugeruje, že zde není; zde krása ovšem omračuje: není to krása okamžiku, ale krása zásadní, zaujímající centrální místo na estetickém, a dovolil bych si říci, i filosofickém poli dnešní doby. Art brut je nejen dokladem trvání naší touhy po kráse, ale především ukazuje, je-li to vůbec potřeba, že tato krása je všude doma, věčná poutnice, zabodávající zde svůj kolík kyselosti, onde zase svůj kolík něžnosti, a proč ne, i kolík „dětinský“ – jako třeba malby Anselma Boix-Vives; zase někdo, kdo na sebe neustále přitahuje pozornost. Ani při pohledu z dálky nelze nebýt jeho malbami zasažen, tolik barevné krve v nich pulsuje; jako tváře pokryté tolika polibky, kolik je v tomto světě barevných odstínů; tyto malby jsou, řekl bych, „živým“ důkazem toho, že se barvy mohou stále ještě vystavovat na odiv, čerstvé a krásné jako panny, třeba i na prodejných bulvárech televize; jedním z inspiračních zdrojů pana Anselma byla totiž francouzská televize 60. let: ano, opravdu!

Kámen hozený tomu, kdo by neviděl, jak z těchto listů-které-nejsou-listy stéká ta nejkrásnější voda, jaká existuje: mám na mysli tu vodu, z které se marně snaží napojit zamilovaná laň, v polibku neustále odkládaném na příští rosu, na příští úsvit. Kámen hozený tomu, kdo by neviděl, že připomínám, nebo spíše že se snažím připomenout, dílo Anny Zemánkové.

Příští úsvit… Někteří přece řeknou, že krása dívek Henryho Dargera je nepřijatelná; ale nemluvte nepravdu, neříkejte, že tyto obkreslené a vystřižené dívky nemají krásu ďábelských nůžek! Krása Crépinových zámků (v nichž nádherně straší duch třpytu) by byla téměř na druhém konci spektra.

Ať je to jakkoli, kráse existuje. I síla. I přesnost. Tam, kde by nikdo z nás bezpochyby nevsadil ani groš – oni shrábli celou sázku. Pomlčme o slzách a o bytostném strachu. Mluvme zde pouze o zlatém koberci, na kterém kroupiérovy „hrabičky“ zanechaly svým častým přejížděním brázdy ještě zlatavější. Kroupiérka Aloïse se na mne usmívá - ta, pro kterou červená byla patrně zároveň Nízkou i Vysokou, ksakru!

U zrodu zmíněného zázraku, oné řady divů, o nichž jsem mluvil na začátku, by mohlo docela dobře být konstatování, že tam, kde nestála v cestě žádná překážka prázdnému životu, se našim umělcům podařilo, s tím, co měli právě po ruce (propisku, pastelku, škebli, kus dřeva…), právě tuto překážku postavit. Je možné, že nit, která spojuje všechna díla art brut, pochází právě z této cívky: z oné vůle vytvořit Něco jako Škrtidlo, protože Žití krvácí a protože tento proud („vytrácející se“ život) se jeví jako – smrtelná hrozba. Právě procházíme zrcadlem, směřujeme k rubu kulis; a tam je nemyslitelné, že by opona smrti mohla být stažena jednou provždy.

A zde je tedy, drahý příteli, to, čím art brut pomáhá žít: spolehlivě nás sbližuje s Velkým Duchem, který možná neexistuje, ale jehož stín se přinejmenším choulí v útrobách člověka, ve vnitřnostech zvířete.

Art brut: stěhovavé umění, o němž víme snad jedině to, že za námi přichází ze studených krajů (samota, šílenství…). Díváme se na to takto: nepochybně jde v první řade pouze o to tyto studené kraje opustit; jenom dostatečně „vřelá“ srdce mu mohou uvolnit kus místa; hnízdo plné důvěry a odevzdání se. A také ještě kázání na poušti: „Sdělení tajemného tajemným: není právě v tom podstata věcí?“ Výrok pochází od jistého Vasilije Kandinského. Uznejme, že na člověka, který nebyl nikdy zavřený v blázinci, je to řečeno výstižně, nemyslíte?



Copyright © 2024 Artbrut.cz | design Olga Ludvíková & osCommerce implementation by PureHTML