Marilena Pelosi

Marilena Pelosi 

Pro Marilenu Pelosi skýtá umělecká tvorba jistou katarzi. Útěchu v umění našla poprvé v šestnácti letech, kdy se léčila z vleklé nemoci. Výtvarná tvorba jí pomohla také v bouřlivém životním období poté, co opustila svou rodnou Brazílii, aby unikla manželskému svazku s knězem praktikujícím macumbu, formu černé magie. Usadila se ve Francii, kde dodnes žije. Kresbě, která ji podle vlastních slov udržela při životě, se věnuje každé ráno po snídani. Sama si není plně vědoma toho, co kreslí – jejím dílům nepředchází žádné skici či promyšlené koncepty, Pelosi jednoduše uchopí tužku či propisku a kreslí, co jí v ten moment přijde na mysl, jako by byla pouhým prostředníkem. V jejích dílech, kreslených buď jednobarevně propiskou, nebo mnohobarevně barevnými tužkami, se objevují zejména ženská těla, jež jsou často zmrzačená či rozsekaná na kusy. Ženy zde figurují jak v roli obětí, tak agresorek, které si navzájem ubližují. Mnozí tyto motivy přisuzují brazilské kultuře, ve které se mísí katolické rituály, procesí a karnevaly s vúdú praktikami náležejícími macumbě, či jejímu strastiplnému dětství, o němž však mnoho není známo. 

For Marilena Pelosi, artistic creation offers a kind of catharsis. She first found solace in art at the age of sixteen, when she was recovering from a prolonged illness. Art also helped her through a tumultuous period in her life after she left her native Brazil to escape a marriage to a priest who practiced Macumba, a form of black magic. She settled in France, where she still lives today. She devotes herself to drawing, which she says has kept her alive, every morning after breakfast. She herself is not fully aware of what she is drawing - her works are not preceded by any sketches or well-thought-out concepts, Pelosi simply picks up a pencil or pen and draws whatever comes to her mind at that moment, as if she were a mere medium. Her works, drawn either with monochrome pen or multi-colored color pencils, mainly feature female bodies that are often disfigured or chopped into pieces. The women shown here are both victims and aggressors, hurting each other. Many attribute these motifs to Brazilian culture, which mixes Catholic rituals, processions and carnivals with voodoo practices belonging to Macumba, or to her troubled childhood, about which little is known.

(1957, Brazílie)